Česká televize ve 30. letech

Na počátku třicátých let existovalo v Československu mnoho nadšenců zabývajících se jak teoretickou tak i experimentální stránkou televizní techniky. V tisku se pravidelně objevovaly informace o televizi v zahraničí, jakož i technické údaje a návody pro stavbu amatérských přijímačů, které umožňovaly příjem experimentálního vysílání mechanické televize z přijímačů v Berlíně a Londýně. Bylo podáno i několik patentových přihlášek z oboru televize.

Všichni nadšenci však pracovali takřka výlučně izolovaně. Uveďme nejdůležitější jména: František Pilát, Antonín Radba, František Švadlena, Matias Färber, Gustav Mahler. Posledně jmenovaný sestrojil s Františkem Burdoujeden z prvních televizních přijímačů. G. Mahlerve svých vzpomínkách popisuje problémy, se kterými se první experimentátoři museli potýkat:

" Pokusy se dělaly v suterénu domu čp. 537/17 v Praze XVIII, Potockého ulici od 24,00 do 0,30 hod. Vypadalo to asi takto: Na radiopřijímači jsme měli předem vyladěnou vlnu 261,5 m, Londýn, ale když mělo dojít k vysílání, ozvala se nám stanice jiná, tedy honem doladit, někdy to šlo špatně, někdy jsme už vlnu 261,5 m nechytili, půlhodinka utekla a bylo po seanci. Druhý den šel Londýn dobře, byla půlnoc. Na osu Nipkowova kotouče jsme nasadili vrtačku a točili a točili. Když už se nám zdálo, že jsme na 750 otáčkách, buď jeden z nás nebo oba jsme vykřikli "teď!" Ale čáry se rozlezly, synchronizace nenaskočila a hra začala znovu. Byli jsme po celodenní práci v zaměstnání už stejně unaveni, včera přes půlnoc, dnes zase točit vrtačkou bylo únavné, jen se z nás lilo. Dostat "grif", aby to klaplo na 750 otáček, stálo několik nocí hodně potu.

Pak to však přece jen klaplo. Byl tu Londýn, synchronizace zabrala, honem jsme zhasli světlo a střídavě koukali do okénka. Nerozeznali jsme nic, něco se tam kroutilo, těsnalo, chvílemi okénko tmavlo dole, chvílemi nahoře, levá půle byla od neonky růžová, na pravé byl bouřkový mrak a zase naopak. My však byli přesvědčeni, že se díváme na obrázky z Londýna a byli jsme štastni, nechci-li přímo říci "u vytržení".

V té průkopnické práci bylo více nezdarů, než dobrých výsledků, víc utrpení než radosti, avšak mnoho těch jalových nocí nahradila zdařilá půlhodina v níž se nám v okénku objevila vousatá tvář profesora, snad zrovna k nám promlouvající, vždyť se jeho pusa všelijak kroutila. Na zvuk jsme nebyli zařízeni. Jen amatéři, zanícení pro nový obor radiotechniky, mohou vynaložit tolik energie za tak malou odměnu, která ovšem není k velkému užitku, ale ani ztrátou.

Zprvu jsme chtěli vidět předem nebo i dodatečně z vysílacích programů, co uvidíme nebo co jsme to vlastně viděli, ale pak jsme toho pro duševní klid nechali. V prvním případě to totiž nebyl profesor, ale zpěvačka." Zajímavou postavou počátků české radiotechniky je také sedlák František Holeček.

Postupem času se izolovaní zájemci o televizní techniku začínají sdružovat v příslušných organizacích. Jednalo se zejména o Československý radiosvaz a Československý radioklub. Tlak odborné veřejnosti na ministerstvo pošt a telegrafů se stupňuje. Požadavky se v této době ještě nesoustřeďovaly na zavedení pravidelného televizního vysílání, ale žádalo se, aby experimenty v oblasti televize byly ze státních prostředků financovány nebo aby byla z téhož zdroje alespoň podporována soukromá iniciativa.

V září 1934 se československá veřejnost mohla poprvé seznámit s televizním vysíláním v rámci Pražského vzorkového veletrhu. Postoj státních orgánů k televizi nejlépe dokumentuje první souhrnná zpráva ministerstva pošt a telegrafů, do jehož působnosti televize patřila:

"..technický vývoj televize ještě není zdaleka ukončen do té míry, aby bylo lze pomýšlet na zavedení obrazového rozhlasu….Vysílací technika na krátkých vlnách není dosud prozkoumána a šíření televizních vln není známé. Za současného stavu není možné vyrobit přijímač o takovém výkonu, který by nebyl pod vlivem poruch, způsobených zapalováním výbušných motorů automobilů…. Nedoporučujeme proto překotné zavedení obrazového rozhlasu u nás. Na druhé straně je však třeba řešit věc velmi rychle právně a organizačně, aby si poštovní správa zajistila provádění anebo aspoň technickou správu i této formy rozhlasu, což je zatím ze státních důvodů naprosto nutné a z provozních pro budoucí úzkou spolupráci obrazového a fonického rozhlasu jinak nemyslitelné. Je zde nebezpečí ukvapeného podnikání soukromých společností, jež by věc zdiskreditovala."

V prosinci 1934 vznikla na ministerstvu komise, jejímž úkolem bylo zmapovat stav rozvoje televize ve světě, zvážit domácí možnosti a navrhnout další postup. Komise pozorně studovala zkušenosti zahraničních televizních společností, ale téměř vůbec nevěnovala pozornost domácím odborníkům. Stranou zájmu komise zůstal i neúnavný experimentátor a nadšený popularizátor televize Dr. Jaroslav Šafránek. Na doporučení komise presidium ministerstva projednalo a schválilo projekt experimentálního vysílače mechanické televize. Dnes se toto rozhodnutí může zdát problematické, protože v roce 1935 byl již mechanický princip odmítnut, ale na druhé straně by jeho realizace byla projevem zájmu státních orgánů o rozvoj televize u nás. K realizaci projektu však nikdy nedošlo.

V roce 1935 nastala pro radioamatéry a průkopníky české televize nová situace. Pokusy s jednoduchou přijímací aparaturou musely být přerušeny, protože berlínský i londýnský vysílač přestaly vysílat televizní obraz na středních vlnách a přešly na pásma VKV. Aby bylo možné pokračovat v televizních experimentech, bylo třeba sestrojit také vysílací zařízení. Iniciativu převzal televizní kroužek při Českém radioklubu v Praze. Bylo rozhodnuto sestrojit svépomocí kompletní televizní řetězec, který bude sloužit k demonstraci televize a její popularizaci mezi veřejností. Úkolu se ujal dr. Jaroslav Šafránek, který díky finanční podpoře několika jednotlivců sestrojil se svými spolupracovníky v prosinci roku 1935 první kompletní televizní aparaturu pro vysílání a příjem mechanické televize, určenou pro experimenty a demonstraci televize. Veřejnost měla možnost shlédnout toto zařízení 10. prosince 1935 při předvádění v Domě zemědělské osvěty v Praze na Vinohradech. Řetězec pracoval s třicetiřádkovou normou a snímkovým kmitočtem 12,5 Hz. Obrázek byl promítán na matnici o rozměru 10 cm x 15 cm.

Zcela vážně se tehdy také diskutovalo o vhodném domácím slovu pro mezinárodně používaný výraz televize. Nejčastěji byly uváděny tyto termíny: dálnovid, dálnojev, dálnozor, rozzor, obrazový rozhlas, rozvid, rozjev, televizní rozhlas. Naštěstí však zůstalo vše při starém.

V roce 1936 dr. Šafránek zintenzívnil svoji propagátorskou činnost a se svými spolupracovníky podnikl studijní cestu do Paříže, Londýna a Berlína. Svoje bohaté experimentální zkušenosti a poznatky shrnul v knize Televise, která vyšla v říjnu 1936. Tato první česká originální práce o televizi obsahovala vedle množství fotografií, grafů a schémat také Šafránkovo stanovisko k problematice rozvoje televize u nás.

" Program našich pracovníků televizních jest jasný. Dát našemu odbornému obecenstvu co nejdříve televizi. Třeba jednoduchý systém třicetiřádkový, který by umožnil našim radioamatérům seznámiti se prakticky s taji televize. Je velký rozdíl mezi knižním studiem a praktickým provedením. Věci, jež v knižním popisu vyzní zcela samozřejmě a jednoduše, jsou při praktickém provádění často tvrdým oříškem. Musíme tedy dáti velikému počtu našich pracovníků možnost pracovat. Stát by mohl sotva srovnat se svým svědomím, aby dnes, v době moderní televize, zaváděl třicetiřádkový systém. Proto by bylo nejlépe tuto věc přenechati soukromým korporacím. Mezi tím může stát získat dostatek času na přípravu dokonalé moderní televize. Soukromá korporace by mohla snadno postupem času připravit naše obecenstvo až na příjem víceřádkové televize. Stát nebude riskovat ve svých výdajích a může kdykoliv převzít výsledky práce soukromé korporace.
Myslím tedy, že by nemělo být bráněno jednotlivcům, když by buď sami nebo ve společnosti usilovali o rozvoj československé televize. Ostatně nezáleží na formě, ale jedno jest již jisté, že v nejbližší době bude to otázkou státní prestiže míti dokonale vybudovanou televizi. Vedle těchto důvodů nejsou mezi posledními důvody, týkající se státní obrany. Dnes může televize vstoupit prakticky do služeb armády. Kde vezmeme dostatek školených pracovníků, budeme-li televizi brzdit tak, jako doposud a budeme-li o těch, kteří televizi propagují říkat, že zbytečně národ pobuřují? Příliš velikou zodpovědnost si berou na sebe ti, kteří tak tvrdí".

A jaký byl postoj ministerstva?
"Je jisto, že službu televizní jednoho dne zavedeme podobně jako byla zavedena služba rozhlasová.", uvádí se v referátu ministerstva ze dne 9.3.1936 "Jak tato služba bude organizována, není dnes ještě možno říci a musíme si v této věci ponechat úplně volnou ruku…."

Rok 1937 začal slibně. České slovo otisklo 12.února zprávu pod názvem Letos bude televize. Uvádí se v ní mimo jiné:"…Pro televizní vysílací stanici našlo ministerstvo pošt laboratorní místnost v budově poštovního úřadu na Žižkově. Ministerstvo pošt a telegrafů připravilo objednávky na součástky stanice…s konstrukcí doma dělaných součástek se začne v nejbližších dnech. První pokusy s televizní vysílačkou se budou konat nejdéle koncem roku." O den později ohlašuje Národní politika, že " Přijímací aparáty budou prodávány v ceně kolem 15 000 Kčs." Zahájení vysílání se však stále odkládá. Nejprve na začátek, později na jarní měsíce roku 1938. Skupina dr. Šafránka předvádí v srpnu novinářům nový typ televizního přijímače s katodovou trubicí pracující s 30 řádkovým systémem. Šíře zájmu dr. Šafránka je obdivuhodná. V prosinci 1937 podává patentovou přihlášku s názvem "Způsob a zařízení pro barevnou televizi". V dopise svému příteli píše "…Bude mi potěšením, budu-li moci Vám příležitostně ukázati výsledky další své práce v oboru televise, kde zejména usiluji o vybudování barevné televize, od jejíhož uskutečnění mne nedělí nic jiného, než finanční prostředky."

Situace se nezměnila ani v průběhu roku 1938. Dr. Šafránek nabídl ministerstvu školství a národní osvěty, že sestrojí zdarma televizní soupravu, která by sloužila k demonstraci televize na školách. Poprvé a naposledy obdržel státní dotaci a v prosinci 1938 tak mohl novinářům předvést první český přijímač o 240 řádcích. Na ministerstvu pošt a telegrafů pracuje na laboratorních zkouškách televize skupina pod vedením ing. Singra, která 9. března 1939 uvedla do provozu televizní vysílač, který však šířil pouze nosnou frekvenci. Dr. Šafránek však nebyl přes opakované nabídky přizván ke spolupráci.
Do okupace německou armádou tak nebylo na našem území zahájeno televizní vysílání. www.ceska-televize.uvadi.cz

Seznam použitých pramenů:
Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 160. Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 6, Praha 1999
Strasmajer, Vladimír: Historie televize v Československu, UK Praha, Fakulta žurnalistiky, SPN 1978
Kut, Bohumil: Počátky televize v ČSSR I. díl, Učební oddělení ČST, Praha 1969
Archiv Českého rozhlasu
Výpovědi pamětníků